Básník David Whyte napsal: "Pláč může být nejbližším zážitkem, který lidské bytosti mají k zážitku osvícení. Protože v pláči jste to vzdali. Zhroutil jste se. Jakákoli kontrola, kterou jste chtěli nad světem, vám vyklouzla z rukou. Ať už jste chtěli udržet zlomené srdce na uzdě jakýmkoli způsobem, jakkoli jste chtěli udržet zármutek na uzdě, všechny tyto perimetry byly narušeny zármutkem, ztrátou, osobou, která vás opustila, diagnózou, kterou vám právě dali v nemocnici. Ve skutečnosti jste klesli pod tento perimetr a ono se rozpadá skrze tento přemír emocí. Důvodem, proč pláčete, je to, že jste si nevybudovali tělo, které by toto zjevení uneslo, ale teď se to právě chystáte udělat. Rozbíjíte tuto kontrolovanou hranu, kterou jste měli. Obklíčili jste ji a ona se odtamtud vymaňuje. Ve skutečnosti se tím pláčem zvětšujete. Albert Camus, francouzský filozof, řekl: "Žijte až do slz." To není pozvánka k modelingové sentimentalitě. To je pozvání k tomu, abyste cítili všechno tak moc, jak to můžete cítit neustále, v kráse i ve smutku. Neskrývejte to před sebou. Nezkoušejte se všechno jen cítit. Je to proto, že se bojíme důsledků pocitu, že to nedovolíme. (Toto je parafráze z mého rozhovoru s ním)