Ten den jsem měl na Twitteru 4 000 sledujících. Někteří lidé mi začali vysvětlovat, proč každý den píšu. "Snažíš se vybudovat značku?" "Honíš se za vlivem?" "Hodláte teď prodat kurz?" Neměl jsem moc odpovědi. Právě jsem řekl... "Prostě jsem měl chuť tweetovat" Tak jsem pokračoval v tweetování Tweetovala jsem, když jsem se probudila. Tweetovala jsem před spaním. Někdy jsem ani nevěděl, o čem tweetuji – o trzích, memech, kryptoměnách, věcech, které nedávaly vůbec žádný smysl. Lidé mě začali sledovat. Z jednoho se stalo deset. Z deseti se stalo sto. Další věc, kterou jsem si uvědomila, bylo, že jsem měla čtyři tisíce malých obrázků cizích lidí, kteří se na mě usmívali. Někteří z nich mě nazvali "nedoceněnou" Jeden chlapík dokonce řekl: "Zasloužíte si mnohem více sledujících." No, to bylo hezké. Jednou jsem se stal virálním. Ani jsem to neměl v úmyslu. Prostě jsem řekl něco, co mi přišlo vtipné, a najednou to všichni i se svým bratrancem retweetovali. Dokonce i ten jeden velký účet s obrázkem opice. Každopádně nevím, kam tato cesta vede. Ale dokud budete všichni kráčet se mnou, Počítám, že budu tweetovat dál Protože jak vždycky říkala moje máma... "Život je jako kanál na Twitteru... Nikdy nevíte, co najdete příště."