Právě jsem si uvědomil, proč ve mně některé dlážděné uličky Melbourne vyvolávají tak niterný pocit...

Když jsem byl dítě, můj dědeček mě brával tam, kde vyrůstal - do malé chaty uprostřed Irska, která byla v naší rodině stovky let Abyste se k němu dostali, museli byste jít po cestě, hustě porostlé stromy a keři - "bóithrín", nebo v poangličtěné irštině boreen Bylo to jako ve filmu Tima Burtona, ta ulička byla časovým tunelem do mé minulosti - šli jsme si z bažiny vysekat drn a udělat toasty na otevřeném ohni, doslova jsme seděli uvnitř obrovského krbu Je fajn se pořád vracet v čase, i když jsem na půl světa daleko od svého duchovního domova