Jednou jsem viděl ptáka, který slétl ze střechy budovy a náhle se zastavil ve vzduchu, jako by zapomněl, proč letí. Také jsem byl takový, šel jsem po silnici a najednou jsem se zastavil, ne proto, že bych byl unavený, ale protože jsem nevěděl, kam jít. Lidé přicházeli a odcházeli, zdálo se, že každý zná směr, a já jsem tam stál jediný, jako zavazadlo, kterému spadla nálepka. V tomto životě lidé vždy musí něco dělat a kam mají jít. Ptáte se, proč ale odešel? Mnoho lidí to nedokáže říct. Říkají, že to je to, co by se mělo dělat, správně a mělo by být. Ale jak vzniklo slovo "měl by"? Kdo řekl "měl by"? Prostě takto následujeme dav, jako ryby, které jsou tlačeny dopředu, i když je před námi hejno, jsme také namáčknuti. Někdy si říkám, jestli by lidé neměli mít i něco "by neměli". Například byste neměli po zbytek života následovat cestu, kterou vám nastavili ostatní, neměli byste vždy říkat "je to v pořádku", neměli byste skrývat slzy a předstírat, že všemu rozumíte. Někteří lidé žijí svůj život v očekáváních ostatních, ale nakonec ani nepřemýšlejí o tom, jací jsou. Nejosamělejším okamžikem v životě není to, že nemáte nikoho, kdo by vám dělal společnost, ale to, že sami sebe neznáte. Podíváte se do zrcadla a vidíte známou tvář, ale osobu uvnitř, zdá se, že jste s ní nikdy vážně nemluvili. Nevíte, co kdysi chtěl dělat, jakých snů se bál, koho měl tajně rád a o co skutečně přišel. Ale lidé tak žijí. Někdy zapomínám, někdy si vzpomínám, někdy chci utéct a někdy se mi nechce odejít. Vidíte, že se obloha mění, vítr se pohybuje, myslíte si, že je to příroda, ale ve skutečnosti je to scenérie ve vašem srdci, která se mění. Když jste smutní, i když svítí slunce, je vám zima. Když jste šťastní, i když prší, cítíte se jasně. Nebojte se jít pomalu, nebojte se ostatních, kteří běží rychle. Dokud nezapomenete, odkud jste přišli, cesta bude vždy pokračovat. Nemůžete být skvělí, ani skvělí, ani okouzlující, ale musíte být skuteční, mít svou vlastní bolest, své vlastní sny a své vlastní jméno. To stačí.