V pěstounských domovech bylo několik výzev, o kterých si myslím, že většina lidí opravdu neuvažuje. Jedním z největších bylo neustálé stěhování. Každých pár měsíců mě umisťovali do nového domova, což znamenalo měnit školu, přizpůsobovat se novým pečovatelům a žít se střídajícími se sourozenci v pěstounské péči. Bylo to hluboce destabilizující. Do systému jsem vstoupila, když mi byly 3 roky. V tomto věku jsou děti již zranitelné – stále se emocionálně vyvíjejí – a zcela nepřipravené na druh extrémní nejistoty, která přichází s odebráním z domova. Den, kdy mě sociální pracovnice odebrala od mé matky, byl traumatizující. Ale pak byl přesun z prvního pěstounského domova do druhého stejně těžký. Když jsem dorazila do třetího, čtvrtého nebo pátého domu, něco se změnilo: moje emoce se prostě vypnuly. Nebylo to něco, co jsem si vybral. Byl to způsob, jakým se moje tělo chránilo – jakási automatická reakce na dlouhotrvající stres a trauma. Při zpětném pohledu to byla forma PTSD. Naučíte se otupit své pocity, protože zůstat emocionálně otevření v takovém prostředí je příliš bolestivé. Z pohledu dospělého se to může zdát jednoduché: krmíme vás, ubytováváme, udržujeme vás v bezpečí. Ale z pohledu malého dítěte to bylo děsivé. Nevěděl jsem, co se bude dít dál. Neznal jsem tyto lidi. Netvořil jsem si vztahy. Nebyla tam žádná matka, žádný otec – jen cizí lidé, dočasné domovy a neustálý spodní proud strachu.