Po šesti letech nezdarů, špatných začátků a sledování toho, jak matka příroda ničí mé plány, konečně držím víno, za kterým jsem se honila: Rulandské modré, které ukazuje, čím vším může moje vinice být. Dovolte mi, abych vám řekl proč. Když jsem se rozhodl vyrábět víno, měl jsem jednu výhodu: důkaz konceptu. Můj táta vyráběl Rulandské modré z naší rodinné vinice. Navzdory tomu, že neměli téměř žádný smysl pro chuť nebo čich a zcela to okřídlili, sommeliéři šíleli. Pokud by díky těmto hroznům vypadal dobře, věděl jsem, že jsou výjimečné. Věděl jsem, že na této vinici si udělám jméno. Mít skvělou vinici je jedna věc, ale skutečně zachytit tuto esenci do láhve bylo mnohem těžší, než jsem očekával. 2019: Vegetační období jsem zvládl, zvládl fermentaci a pak jsem zpackal závěrečnou fázi. Šest z osmi sudů se změnilo na drahý ocet. Začátečnická chyba. 2020: Lesní požáry vytlačily ptáky z jejich migračních tras a sežrali tři čtvrtiny mé úrody, než jsem stačil mrknout. Dva sudy. 2021: Mráz na předchozí podzim zabil všechny liány zpět na zem. Nulové sudy. 2022: Vinice se stále obnovovaly. Opět dva sudy. Čtyři roky výroby vína, na kterém mi záleželo nejvíce a nikdy jsem se neměl o co podělit. Pak přišel rok 2023. Vinná réva se vzpamatovala. Počasí bylo konečně normální, takže jsme se nemuseli potýkat se škůdci, požáry ani mrazy. Místo toho, co se stalo mými obvyklými dvěma barely likvidního bitcoinu, jsem dostal šestnáct. Šestnáct sudů toho, co považuji za nejjemnější a nejvyváženější Pinot Noir, které najdete mimo Burgundsko, s pevnou páteří vysokohorské kyselinky, kterou může poskytnout pouze naše vinice v Coloradu. Po dalších dvou letech zrání je konečně připraven. Trvalo šest let, než jsme se o to pokoušeli. Nemůžu se dočkat, až ho ochutnáte.